Exteriér německé dogy – výklad z pohledu rozhodčího

Jestliže pohled velmi dobrého znalce stačí pro to, aby mu umožnil posoudit nějaké zvíře, nebo aby se více méně nemýlil, přesné ocenění vyžaduje hluboké zkoumání jednotlivých tělesných oblastí, jejich srovnávání s hledaným ideálem. V této kapitole se nejedná o zopakování standardu německé dogy, ale o studium jednotlivých detailů, přičemž chceme upozornit na krásu – tedy upřednostňující kvality, nebo na vady či nedostatky – tedy na špatný vzhled případně patologické změny.

Krása nebo vady jsou zdůrazněny pohledem na psa nejdříve jako celek, potom v detailu, ale nejméně snadné je brát v úvahu srovnávané kvality ve vztahu k různým partiím těla, přihlížet k eventuelním kompenzacím. Ideální jedinec neexistuje. Pes, kterého prohlížíme, může být oslaben vadami, které mají původ ve špatném zdravotním stavu nebo jsou přímo zapříčiněny patologickým poškozením. Tyto vady nemohou být tolerovány. Jiné nedostatky se mohou tolerovat, pokud jsou dostatečně vyváženy výjimečně silnými klady. Rozhodčí se při svých hodnoceních musí řídit přítomností a mírou těchto vyvážení. Např. příliš dlouhý nebo příliš krátký ocas nemusí poškodit jedince vynikajícího formátu. Umění správně posoudit dogu nespočívá v hledání jejích vad, ale v odhadnutí, zda slabší stránky jejího exteriéru mohou být vyváženy přednostmi ve stavbě jiných částí těla.

Vše, co uspokojilo oko, označme jako krásu, ta vede k objevení harmonie, síly a dokonalosti. Vady jsou tělesné nedokonalosti nelíbivé oku, poškozující harmonii celku.

Harmonie je úplně první, co nás na doze upoutává. A z této harmonie na prvním místě u německé dogy je harmonické spojení mezi hlavou a tělem a správné proporce přední a zadní části. Harmonie vyžaduje a vlastně sebou přináší také určitý stupeň elegance a vznešenosti, musíme si všímat harmonického sladění linií, povrchů a objemů.

Síla a pružnost vycházejí z vyvinutého svalového aparátu. Energie je následkem síly a psychické rovnováhy psa. Německá doga musí být atletem. Její stavba musí být vynikající, aby jí umožnila být pružnou přes její masivnost. Její svalstvo musí být úměrné, aby jí poskytovalo tuto skvělou sílu. Sval musí být hutný, pevný a dobře vykreslený.

                                                       Proporcionální, harmonická fena Meherzugi Indigo

Studie skutečného typu

V knize doktora Yves Pincemina „Morfologie a psí estetika“ je řečeno vše o různých typech plemen psů. Pokusíme se problematiku zjednodušit, abychom dovodili milovníkům dog umístění německé dogy. Dle Baronovy klasifikace je německá doga zvíře velkého formátu – hypermetrické. Její standard vyžaduje rovnou linii a kraniofaciální rovnoběžnost, to je tedy typ rovné linie. Plemena psů podle této klasifikace můžeme třídit na tři karikaturní typy:

Typ rovný: to je pes výborně vyrovnaný, jeho přední část se rovná síle zadní části.

Typ konkávní: to je pes, který má hlavu relativně hypertrofickou s převahou přední části nad zadní částí. Svaly jsou kulaté a silné, jeho typickou chůzí je klus.

Typ konvexní: hlava je relativně malá a jeho zadní část převažuje nad přední částí. Oblíbeným pohybem konvexní linie je cval, zřídka kluše, často chodí mimochodem. Svalstvo je tvořeno z dlouhých a štíhlých snopců.

Dle řady hypotéz počátečním křížením morfologicky opačných typů vznikla německá doga. Doga je tedy výsledkem křížení plemene konkávního (asyrské dogy) s plemenem konvexním (chrt), proto ve svém typu nemůže být věčně neměnná. To komplikuje práci rozhodčích, ale také chovatelů.

K pochopení všeho Baron uvádí jednoduchou klasifikaci:
S dlouhou linií – vysoko od země, jejichž výška je vždy vyšší než délka (především chrti)
Se střední linií – jejichž výška se rovná délce
S krátkou linií, jejichž délka přesahuje výšku

Kde se nachází německá doga?

Standard vyžaduje rovný typ střední linii. Tato výborná rovnováha se nemůže projevovat absolutním způsobem. Svými původními protiklady a v minulosti mnohými kříženími může být německá doga:

Rovný typ dlouhá linie, rovný typ střední linie nebo rovný typ krátká linie
Konkávní typ dlouhá linie, konkávní typ střední linie nebo konkávní typ krátká linie
Konvexní typ dlouhá linie, konvexní typ střední linie nebo konvexní typ krátká linie

Tyto pomíchané vlastnosti jsou důvodem existence nebo vzniku různých typů německé dogy, které pak mohou být i svými opaky; např. konkávní krátká linie je opakem konvexní dlouhé linie. I zde můžeme hledat vysvětlení mnohdy velmi různých výsledků, které některé dogy získávají na výstavách.

Pro aktuální pojmenování typu německé dogy rovný typ střední linie by bylo žádoucí, aby se přiblížila co možná nejvíce samotnému rovnému typu, aby se dle potřeby zocelovala mírně s konkávním typem, ale především se nekřížila s typem konvexním, který pro nás představuje antidogu.

Celkový vzhled

Německá doga musí být v různých pozicích vždy harmonická, dávat nám dojem síly, elegance a důstojnosti. Musí být tak dobře vyvážená, že se nikdy nesmí zdát nemotornou, vždy musí tvořit jednotu. Musí být živá, se zájmem, odvážná, nikdy bázlivá. Spojení exteriéru a duševních vlastností je charakteristické pro toto plemeno. Musí vyzařovat noblesu, kterou jiná plemena nemají.

Doga musí být především pevná a rovnoběžná. Tento požadavek potvrzuje kraniofaciální paralelnost. Musí být skvěle vyrovnaná jak v síle předních, tak zadních končetin. Její prototyp (pravzor) je rovněž rovnoběžný a kvadratický, tedy stejně dlouhý jak vysoký. Tato rovnoběžnost vychází křížením dvou různých typů: konkávního plemene (molos – velký hlídací nebo ovčácký dogovitý pes) a plemene konvexního (chrt). Morfologicky jde tedy o protiklady, které jsou často v křehké rovnováze a pro zachování rovnováhy této krásy bude často zapotřebí používat „exces“, tedy jakési překročení míry. Doga je obr mezi psími plemeny, výška není omezena na maximum, ale je třeba vědět, že čím je výška větší, tím více je obtížnější zachování vyváženého vzhledu.
                                                                           Ideální proporce německé dogy

Co je to standard?

Standard je popis morfologických vlastností určitého plemene, je to reference, doporučení. Standardům chybí přesnost: je to dobře nebo špatně? Tento fakt dovoluje různé interpretace, podle pohledu rozhodčího nebo chovatele. Jsou to oni, kdo jsou zodpovědní za uchování rasy – jejich původních vlastností. Rozdíly v interpretaci existují rovněž mezi jednotlivými chovatelskými federacemi. Např. americký standard (AKC) a standard Spojeného království (UKC) jsou prakticky stejné jako standard FCI. Přesto existuje plemenný rozdíl! Proč? Rozdílný vkus vedení? Životní prostředí, výživa?

Víme, že původ německé dogy v Evropě i Americe byl stejný; nádherní němečtí zakladatelé z let 1935. Dnes můžeme konstatovat, že typ hlavy se v Americe ve srovnání s Evropou moc nevyvíjel. V Americe však byl zase dáván daleko větší důraz na selekci barvy srsti, především zbarvení harlekýn bylo mnohem víc studováno než např. ve Francii. V Americe můžeme rozeznat původ harlekýnů podle rozložení skvrn. Jsou velmi strohé, na absolutně čistém podkladu, ani příliš malé (dávající dojem tečkovitosti), ani příliš velké. Ideálem jsou dobře rozložené s bílým krkem a přední frontou.

Standard dle jednotlivých krajin těla

K celkovému vzhledu patří výška, formát a kostra, postoj.

Pojednání dle tělesných krajin zahrnuje čtyři hlavní kapitoly: hlavu, krk, tělo a končetiny.

Výška

Německá doga působí na diváka velikostí. Minima jsou respektována, ale není třeba systematicky hledat gigantismus. Pes tím ztrácí na kvalitě (větší výška než délka je výsadou chrta). Feny musí mít minimálně 72 cm v kohoutku a psi 80 cm. Výšku v kohoutku nepřeceňujeme. Představuje výšku kostry, která nemusí být zapsána do výborného čtverce, jak se často říká, ale vztah délky k výšce by měl být trochu rozdílný (10/9). Tato proporce působí více harmonicky.

Pro zajímavost uvádíme, že před několika lety byl v Guinessově knize rekordů uveden jako nejvyšší pes žíhaný pes německé dogy „Shamgret“ z anglického chovu paní S. Hale, který měl naměřenu výšku 102 cm. Na Novém Zélandu žil v devadesátých letech minulého století 100 cm vysoký harlekýn „ Ch Crestwels Berger By Far“ z chovu a ve vlastnictví paní Janet Barkas z Wellingtonu. Tento pes opět pocházel z anglické krve. V současné době je nejvyšší německou dogou žlutý 100 cm vysoký pes „Zlato Elisei“ z chovu a ve vlastnictví paní Popovové, žijící v Moskvě.

Formát a kostra

Formát je velmi blízký čtverci, kostra odpovídá tendenci střední linie. Setkáváme se s jedinci u kterých převažuje přední část a kostra odpovídá tendenci konkávní linie: Jsou silní, jakoby „u země“. Formát s převahou zadní části a lehkou kostrou – tendence konvexní linie, je u jedinců, kteří jsou lehcí, jakoby vytaženi od země.

Hlava

Hlava německé dogy je celým svým zjevem závislá na utváření lebky a má vždy podstatný vliv na krásu celkového zevnějšku dogy. Hlava psa je hrubší, má výraz síly, hlava feny je jemnější, zpravidla klidnějšího výrazu. Velmi dobře patrné ve vzhledu hlavy jsou také rozdíly ve stáří jedince. Štěňata mívají hlavu v obličejové části krátkou, v čele a týle klenutou. S přibývajícím věkem se hlava v obličejové části protahuje, štíhlí a stává se výrazně sušší. U pohlavně dospělého jedince je obzvláště výrazná, propracované, hranatá. U starého jedince mizí tukové vazivo z oblastí spánkových, které se tak hlouběji propadají, takže se navenek ostřeji rýsuje jařmový oblouk.

Horní část hlavy se skládá z týlu a uší. Přední část hlavy tvoří čelo, stop, nosního hřbet a nos. Boční část hlavy tvoří parotidy (příušní žlázy), líce, oči, spánky a pysky.Dolní partie hlavy zahrnuje –hrdlo, -dvě větve spodní čelisti, jejichž bodem spojení je brada.

Týl je omezen ze strany ušima a na konci příušními žlázami, ve předu čelem, vzadu krkem. Jeho základem je kost týlní. Předností, tedy krásný je týl široký, lehce se sklánějící na každou stranu. Chybou je týl příliš promenující. Může být místem otoků a kontuzí.

Uši jsou umístěny na konci hlavy z každé strany týlu. Každé je vymezeno zevnitř týlem, vepředu čelem a spánky a vně příušními žlázami. Krásné ucho je potaženo jemnou kůží a tvořeno pevnou chrupavkou, vysoko nasazené. Musí přirozeně padat, přední okraj musí být v kontaktu s lící, zadní okraj musí odstupovat. Ve svém celku musí tvořit trojúhelník.

Chybou je tlustá kůže a tlustá chrupavka, které umožňují špatné držení ucha, hovoříme o uchu prasečím. Nežádoucí je rovněž nízko nasazené ucho. Pohyby a postavení uší dovolují odkrýt charakter svého nositele, i když u kupírovaných uší byly tyto signály markantnější.  Stavba ucha odpovídá charakteru, tlusté ucho mají jedinci konkávní linie, jemné ucho jedinci konvexní linie.Kupírace uší již není povolena ve většině zemí a o kupírovaném uchu již nehovoří ani standard.

Pes má velmi jemný sluch, postřehne zvuky, které lidské ucho nevnímá. Pohybuje-li pes příliš rychle ušima vzbuzuje podezření, že je plachý a bázlivý. Naopak pes pohybující ušima velmi líně je flegmatický; je-li malá pohyblivost velmi nápadná, může svědčit o tom, že je pes hluchý nebo špatně slyší.

Čelo bývá nesprávně nazýváno lebkou (lebka se skládá z čela a horních a laterálních částí). Čelo je vymezeno vzadu týlem, vpředu stopem, z každé strany uchem, spánkem a okem. Krásné je čelo ploché, z profilu rovné. Musí mít formu obdélníku. Chybou je čelo vypouklé (jablkovitá hlava), zakulacené, příliš široké.

Může se popisovat také čelo vystupující, sestupující nebo čelo zužující.

Pokud je spodní část čela tvořena čelními kostmi „promáčklá“ (tzv. „kostní stop“), jsou jařmové oblouky příliš vyčnívající. Tato vada vždy vede k divergenci kraniofaciálních linií, tedy k rozbíhavosti linie čela a linie nosního hřbetu.

Stop (čelní vrub) – je jeden z prvků, které definují profil hlavy německé dogy, stejně tak směr kraniofaciálních linií. Musí být dobře vyznačen. Krásný je stop hluboký, mírně propadlý mezi očnicemi. Chybou je nedostatečná hloubka, příliš malá nerovnost mezi linií čela a linií nosního hřbetu. Rovněž stop příliš hluboký, jakoby nahrubo udělaný je nevkusný.

Nosní hřbet je oblastí uloženou na přední části hlavy. Následuje po stopu a jde až k nosu. Je vymezen nahoře okem a pysky z každé strany. Jako základ má nosní kosti, jařmové kosti a horní čelist. Aby byl nosní hřbet krásný, musí být široký a silný, stejné délky jako čelo. Linie čela a linie nosního hřbetu musí být souběžné. Chybou je nosní hřbet vystupující, sestupující, příliš krátký, delší než čelo, příliš úzký, příliš slabý (nedostatečně vyvinuté čelisti).

Nos neboli čenich plynule zakončuje nosní hřbet. Krásný nos musí být velký, široký, výrazný. Chybou je nos příliš malý, rozeklaný. Vrozenou vadou potom rozštěp nosu.
                                                     Správně utvářený nos                            Rozštěp nosu

Parotidy  neboli příušní žlázy se nachází v oblasti, která odpovídá slinné žláze, kterou překrývá. Nachází se pod uchem, hned vpředu u kostního okraje dolní čelisti. Nahoře jsou vymezeny uchem, dole hrdlem, vzadu krkem a vpředu masetery – žvýkacími svaly a spánky. Tato oblast je pěkná pokud není příliš zvýrazněná, lépe tak vyniká výstup krku. Chybou je opak, který poškozuje připojení hlavy k šíji a vede k jejímu zesílení. Tato chyba se často nachází u „obyčejné“, všední dogy, která je blízká primitivnímu typu.

Spánky se nacházejí v horní části hlavy, kde tvoří krajinu mezi očima a ušima. Dole jsou vymezeny masetery, vzadu parotidami. Jejich základem je čelistní kloub. U mladých jedinců a jedinců v dobré kondici je tato krajina vyplněna tukovým vazivem. U starých a vyhublých dog z ní ostře vystupuje jařmový oblouk. Krásné jsou spánky suché, zřetelné. Příliš vystouplé spánky tvoří hlavu příliš širokou v její horní části.

Oči jsou velmi důležité. Velikost oka a jeho uložení uvnitř očnice, jakožto i tvar víček podstatně podmiňují výraz hlavy německé dogy. Tvar je lehce kulatý, postavení ani příliš vzdálené, ani příliš sevřené, průměrná velikost.  Oči jsou chráněny kostními okraji orbity – dutiny v lebce, víčky, tzv. mžurkou nebo-li třetím víčkem, které hraje úlohu doplňujícího víčka. Mžurka je velmi pohyblivá, přehrnuje oko, aby je očistila např. od nečistot. Je tmavě pigmentována s výjimkou harlekýna, kde může být bez pigmentace, tedy růžová. U tohoto barevného rázu je depigmentace třetího víčka tolerována.

Krásné je oko přiměřeně k hlavě velké, dobře otevřené, umístěné ve stejné úrovni hlavy, co nejtmavší barvy. Obočí musí být jemné, pohyblivé, zřetelně a dobře oko obklopující, dává doze nádherný výraz plný života.

Nežádoucí je oko příliš malé, oko mandlového tvaru (typické pro konvexní linii), oči příliš u sebe, nebo naopak příliš od sebe vzdálené. Oči světlé, jantarové, dravčí nejsou žádoucí, stejně jako každé oko jiné barvy, nebo oči modré. Poslední dvě variety jsou povolené pro zbarvení harlekýna. Chybou jsou příliš tlustá víčka, která jsou těžká a dlouhá, což vyvolává buď entropium (víčka se vtáčejí dovnitř a způsobují dráždivý zánět oka) nebo ektropium (víčka se vychlipují od oka, mluvíme o otevřeném oku). Možná je kombinace obou, potom takové oko označujeme termínem diamantové.
                       Korektní utváření oka                    Oko příliš otevřené                Oko šikmé – mongoloidní

Lícní svaly neboli masetery vytváří párovou oblast nacházející se na laterální části omezenou vpředu a zdola komisurou pysků (bod spojení obou pysků), ve předu a shora okem, vzadu a shora spánky a parotidami.Líce mají za podklad vystupující části horní čelisti. Lícní svaly označujeme za správné, pokud jsou pevné a ploché, chybou jsou vystupující masetery.

Pysky vytvářejí párovou oblast na laterální straně vymezenou nahoře nosním hřbetem a nosem, dole komisurou pysků. Jsou pokryty jemnými chlupy a několika chlupy taktilními. Dolní pysk vybíhá v tupou bradu. Krásné pysky musí být zakulaceného tvaru a pevné. Chybou jsou pysky velmi jemné, nedostatečně zakulacené, pysky příliš volné – plápolající – velmi poškozují harmonii hlavy.

Tlamu tvoří zuby, dásně, jazyk a tvrdé a měkké patro.

Zuby musí být co možná největší, silné uložené v široké čelisti. Doga má mít 42 zubů, přičemž se toleruje chybění jednoho nebo obou prvních premolárů v dolní čelisti. Skus je vyžadován nůžkový, kdy řezáky horní čelisti musí překrývat řezáky spodní čelisti jako lamely nůžek. Je vylučující vadou má-li jedinec předkus nebo podkus. Vylučující je rovněž skus zkřížený. Skus klešťový je rovněž vadou, která je však některými zeměmi tolerována.

Klešťový skus                                                                                                         Zkřížený skus

     Předkus                                                                                                                   Podkus

 

             

 

 

 

Vbočený řezák               

 

                            

 

 

 

 

Tzv. mandibula angusta – chybné postavení spodních špičáků, které jsou postaveny kolmo

Hlava celkově

Hlava musí být poměrná velikosti a kostře. Musí být expresivní,vytesaná, suchá a vepsána do pravoúhelníku. Při čelním pohledu musí být co nejširší nosní hřbet, stejné délky s temenem. Masetery nesmí vyčnívat, stop musí být velmi dobře zvýrazněn, uši musí být dobře neseny, oči musí být střední velikosti, kulaté, tmavé barvy a musí mít živý a inteligentní výraz. Proto orbita musí být velká, aby se vyhnulo očím mandlového tvaru a aby tato část hlavy nebyla příliš plochá, stala by se nevýraznou. Krása čela se nemůže spojovat se zužováním nosního hřbetu. V tomto případě nemůže mít kompenzaci.

Hlava je velmi důležitá pro studium dogy.Je to ta část, která nejlépe označuje příslušnost k plemeni: „Hlava to je doga…“. Hlava dává často charakteristický rys nejen plemene, ale také původu. Podle typu hlavy jsou zkušení chovatelé schopni rozpoznat z jakých rodičů, nebo ze které stanice jedinec pochází. Krásná hlava dává doze výraz skutečné sochy.

Podle stupně ušlechtilosti se rozeznává kromě hlavy ušlechtilé i méně líbivá hlava těžká a lehká. Můžeme mít jedince s hlavou příliš krátkou, příliš širokou, hlavou jablkovitou nebo hruškovitou. Výrazu hlavy ubližuje příliš úzký nosní hřbet, který může vést k hlavě klínovité. Chybou jsou neparalelní kraniofaciální linie, divergentní linie jsou z chovatelského hlediska závažnější než linie konvergentní. Velmi málo vyznačený nebo dokonce chybějící stop nemůže být tolerován a nemůže mít kompenzaci.

                                                                                       Ideální proporce hlavy

Málo vyznačený stop                                                                                               Jablkovitá hlava

 

Rozbíhavé linie čenichu a temene                                                                      Chybějící pysk

 

Stop příliš vyjádřený nadočnicovými oblouky,                                    Sbíhavá linie temene a čenichu
s  rozbíhavými liniemi

 

Studie hlavy                                                                               Studie hlavy –  Minosse Del Castello Delle Rocche

 

Korektní hlava při čelním pohledu                                                 Studie hlavy Ich Rossemary della Baia Azzurra

 

Klínovitá hlava                                                                                  Příliš vyznačené lícní svaly

Korektně utvářená hlava                                                                      Příliš volné pysky

Správně nasazené a nesené ucho                                                       Ucho nízko nasazené

 

Studie hlavy Insidia Del Castello Delle Rocche                    Studie hlavy Uruguay des Terres de la Rairie

 

                                             Studie hlavy Quentin Tarantino Del Castello Delle Rocche

Připojení hlavy a krku má obrovský význam pro harmonii subjektu. Hlava je krásně připojena, když je zřejmý parotideální žlab. Spojení je pružné, což dává doze velmi půvabné pohyby, hrdlo je suché. Krajina spojení hlavy s krkem se nazývá vaz.

Špatně je hlava připojena pokud hrdlo je mohutné a pokračuje dozadu, s příliš tlustou kůží, příliš visící. Chybí výškový rozdíl na úrovni parotid, pokud parotideální žlab neexistuje je hlava ulízaná. Neestetické je také pokud žádný pokles neseparuje spodní větev čelisti od šíje. V těchto dvou případech je celek těžký, nepůvabný. Subjekt je bez elegance.

Meherzugi Jill                                                                                                                Havana Bonoda

Studie hlavy a krku s výborným klenutím, výrazným parotideálním žlabem, hrdlo je  suché. 

Krk

Základem krku je 7 krčních obratlů, které jsou mezi sebou spojeny kloubně, vazy a krátkými svaly. Na délce těl krčních obratlů závisí i délka krku dogy. Krční obratle souhrnně vytvářejí dlouhou, z trupu ven vyčnívající páku, na jejímž volném konci je zavěšena hlava. Krk s hlavou přispívá eleganci a lehkosti, ve své souhře dodávají doze noblesy.

O připojení krku k hrudi mluvíme jako o nasazení krku. Krk je nasazen vysoko nebo nízko, ale vždy má přecházet bez ostřejších hranic do postranních krajin hrudníku. Dolní okraj krku v němž probíhá průdušnice a za ní jícen, se nazýváhrdlo, horní okraj krku šíje.

Krk může být dlouhý, krátký, nebo přiměřeně dlouhý. U dogy je krásný krk labutí, tj. dlouhý krk, vysoko nasazený, suchý, štíhle k hlavě vázaný, dobře nesený, jemné kůže.

Nežádoucí je krk příliš krátký nebo příliš silný, s kůží nebo dokonce s lalokem. Krk jelení nebo obrácený je prohnutý v šíji a vypouklý v hrdle, nahoře potom s hlavou široce vázaný, bývá zpravidla nízko nasazen. Krk rovný je po šíji i po hrdle přímočaře ohraničen a může být dlouhý nebo krátký.

           Správně utvářený, suchý, dobře klenutý krk                Krátký silný krk, bez klenutí a volnou kůží

 

            Krátký, silný krk                                                                     Jelení krk

 

Horní linie trupu

Trup má ve své horní linii za kostní podklad páteř. Horní linie je klíčem klenby stavby německé dogy. Lze ji nazvat středovou osou, ke které jsou připojeny ostatní části. Horní linie musí být z celkového pohledu dobře napjatá a ve svém celku harmonická, dávající na pohled dojem, že je paralelní se zemí. Horní linii rozdělujeme na tři části: kohoutek, hřbet a bedra.

Kohoutek je složen z výběžků obratlů a horních částí lopatek. Nazýváme tak hřebenovitou vyvýšeninu páteře s jejíž výškou a délkou jsou spojeny výhody mechanické. Ke kohoutku se od zadu upínají svaly, které při pohybu vzpřimují hřbet a přenášejí váhu celého těla zepředu dozadu. Čím delší jsou obratlové výběžky, tím delší a silnější mohou být tyto svaly a tím snazší a účinnější je jejich práce, mohou-li působit jako na dlouhých pákách.. Od kohoutku vycházejí některé svaly, které se upínají na lopatce, kterou pohybují, a tak uvádějí do pohybu i celou končetinu. Čím delší a vyšší je kohoutek, tím delší a šikmější je lopatka, čímž je schopna větších výkyvů dopředu i dozadu a tím je také vpředu prostornější pohyb dogy. Krásný vysoký a dlouhý kohoutek přispívá značně k upevnění hřbetu, při předvádění přispívá k harmonii jedince, vzhledem ke krčnímu vazu, který se vsunuje z části do kohoutku a z části do krčních obratlů. U typů s dlouhou linií je kohoutek lépe vyvinutý než u jedinců s krátkou linií, kde se kohoutek ztrácí ve svalové mase.

Je také nutné aby byl kohoutek přiměřeně široký, což závisí na horním vyklenutí žeber a na oboustranném vývinu svalstva.

U štěňat a mladých dog nebývá kohoutek vyznačen, protože je dosud vkleslý mezi oběma lopatkami. Když potom s pokračujícím vývojem a pohybem zesilují plecní svaly, vytahuje se kohoutek z lopatek a stává se zřetelným.

Kohoutek je také místem, kde se měří výška německé dogy. Jde tedy o nejvyšší bod kohoutku nad zemí, tedy tam, kde kohoutek přechází v krk. Výška je hlavně závislá na vrozené délce kostí hrudních končetin, nikoliv na délce obratlových trnů. Závisí také na tom, jak je hrudník zavěšen svalstvem mezi lopatkami.

Hřbet je vymezen vpředu kohoutkem a vzadu bedry, laterálně žebry. Jeho základem jsou hrudní obratle. Délka hřbetu závisí právě na délce těl těchto obratlů. Čím je hřbet delší, tím více ztrácí na své pevnosti. Krásný hřbet je rovný, napjatý a dostatečně široký. Chybou je hřbet úzký, který je vždy podmíněn plochými žebry a úzkým hrudníkem. Stejně tak je chybný hřbet prohnutý, měkký konkávního tvaru, který je vždy určitým nedostatkem pevné konstituce. Prohnutý hřbet můžeme vidět u starých fen, které mnohokrát rodily, od častokrát opakovaného zatěžkání páteře. Opakem prohnutého hřbetu je hřbet vypjatý nahoru do konvexního tvaru, který se nazývá kapří. Je sice pevný, ale mechanika pohybu je strnulá, otřásavá, obratle se zdají jakoby srostlé. Nejčastěji je vrozený, mohou k němu však přispívat neprovedené odčervovací kůry u štěňat a nebo příliš brzký trénink mladých psů v tahu. Upozorňujeme, že pevnost hřbetu má vrozené dispozice.

Bedra jsou anatomicky částí páteře mezi posledním obratlem hrudníma kostí křížovou. Mají za podklad obratle bederní, spojují hřbet se zádí. Musí být svalnatá, široká, dobře rostlá. Obratle bederní mají mít široké a dlouhé postranní výběžky k úponu mohutných bederních svalů, jimiž se vzpřimuje hřbet. Jemné klenutí beder musí být v harmonii s celkovým utvářením hřbetu.

Vázání beder, tedy vlastní skloubení pánve se hřbetem, posuzujeme nejlépe v pohybu. Při dobře vázaných bedrech je linie hřbetu s linií zádi v jedné rovině. Při špatně vázaných, tzv. volných bedrech pozorujeme vlnivý pohyb mezi hřbetem a zádí, záď při každém kroku jakoby utíká ze strany na stranu. Popisujeme je jako špatně vázaná bedra, která jsou značnou chybou, protože se pes brzy unaví a nepřenáší správně sílu vyvinutou zadními končetinami na pánev, hřbet a předek. Jsou-li bedra silně vyklenuta, nazývají se kapří. Jsou často následkem kapřího hřbetu. Nepřechází-li bedra plynule v záď mluvíme o bedrech odsazených. Chybná jsou rovněž bedra příliš úzká, bez muskulatury.

Záď dogy je tvořena pánví s příslušným mocně vyvinutým svalstvem. Má za podklad křížovou kost s oběma kostmi pánevními. Každá z nich je srostlá ze tří embryonálně samostatně založených kostí: kyčelní, sedací a stydké. Tam, kde se tyto tři kosti stýkají, je hluboká kruhovitá pánvička kloubu kyčelního. Pánev chrání močový měchýř, pohlavní orgány a konečník.

Záď je s bedry spojena takřka nepohyblivým kloubem bedrokřížovým a se stehnem naopak velmi pohyblivým kloubem kyčelním. Horní linie zádě prodlužuje linii hřbetu a beder a přechází v ocas. Nazývá se linie křížová, která odděluje dvě laterální strany zádi, které jsou více či méně spádité. Je potřeba nezaměňovat křížovou linii s linií bederní, která slouží pro měření délky této krajiny a která je stanovena vzdáleností mezi špičkou kyčle a špičkou hýždě. Sklon zádi závisí jednak na poloze obou pánevních kostí, jednak na poloze kosti křížové. Podle úhlu, který svírá tato linie s horizontálou popisujeme záď vodorovnou při menším úhlu jak 30° a spáditou při větším úhlu jak 30°.

Krásu dogy dotváří záď široká, dobře osvalená, mírně spáditá v úhlu 30° . Chybou je záď spáditá, kdy je pánevní končetina příliš redukována pod svalovou masou. Hýžďové svaly jsou zkrácené, úhel kyčlo-stehenní se příliš otevírá, není umožněn dobrý rozsah pohybu. Dogy se špatně vyvinutou kostrou jsou na zádi ploché, říkáme, že mají sraženou záď, pánevní končetiny jsou slabé, neosvalené. Chybou je rovněž záď vyšší než kohoutek, poškozuje harmonii celku (známka konkávního typu), hovoříme o tom, že je subjekt přestavěný.

Ocas je tvořen souborem ocasních obratlů, mezi kterými jsou široké destičky z vláknité chrupavky, čímž je zajištěna značná pohyblivost.. Je popisován jako dlouhý kužel, pravidelně se zeštíhlující, v klidu volně spadající podél zadní strany stehna. Musí dosahovat až ke špičce hlezna, připojení ocasu nesmí příliš vynikat. Při pohybu má být nesen šavlovitě.

Chybou je ocas příliš dlouhý, příliš tlustý, nesený vysoko nad hřbetem nebo stočený, který je dán nesouměrností svalů – zdvihačů ocasu.. Nežádoucí je ocas zraněný nebo zkrácený. Německé dogy si díky kombinaci relativně jemné kůže na konci ocasu a síly s jakou mohou ocasem pohybovat tuto část těla velmi často zraňují a její vyhojení může činit skutečný problém. Často nezbývá nic jiného, než nehojící se část ocasu amputovat. Otázkou je, zda s takovým jedincem máme ještě navštěvovat výstavy, protože konečný, jemný tah postavy dogy je tímto zákrokem narušen. Všímáme si rovněž ocasu rachitického, kdy jsou velmi zřetelné spojovací švy mezi jednotlivými ocasními obratli. Pří spádité zádi je ocas nasazený nízko, velmi neestetický je ocas zapíchnutý, který je při krátké křížové kosti zasazen do srázné a tlusté zádi.

Na nesení ocasu má vliv kromě svalů ocasu také temperament psa. U bázlivých jedinců je nesen pod břichem.

                                                         Korektní utváření hřbetu a zádi

 

Dlouhý, měkký hřbet                                                                              Příliš klenutá bedra a spadající záď

 

Kapří hřbet                                                                                            Přestavěná záď

 

                                                         Přestavěná záď

Hrudník

Hrudník – hrudní koš je přední část trupu psa, ohraničená 18 hrudními obratli, k nim se upínajícími žebry, dole hrudní kostí, vzadu bránicí, vpředu svaly, velkými cévami, dýchací trubicí a jícnem. Z 18 párů žeber je 8 párů pravých, tzn. že se upínají samostatnou chrupavkou k hrudní kosti, a 10 párů nepravých, jejichž dlouhé chrupavky na sebe navazují a společně se upínají k zadní části hrudní kosti, čímž vytváří žeberní oblouk. V horní části jsou všechna žebra spojena dvěma kloubními ploškami s páteří, což umožňuje mechaniku dýchání.

Hrudník slouží jako ochranná schránka plicím, srdci a velkým cévám, tedy orgánům velmi důležitým pro život. Rozvoj a vydatná činnost srdce a plic závisí na prostornosti hrudníku, z jehož objemnosti lze soudit na správný vývin těchto orgánů.

K určení prostornosti hrudníku si všímáme jeho hloubky, šířky a délky.

Krásný je lomený typ hrudníku, který je tak hluboký, že dosahuje až na úroveň lokte, dostatečně široký.

Chybou je hrudník příliš kulatý nebo příliš plochý. Chybou je také hrudník mělký, nedosahující k lokti. Takového psa potom označujeme jako vysokonohého, mívá strmou a krátkou lopatku, může mít i povolený hřbet. S přibývající hloubkou hrudníku se zvětšuje nejenom jeho prostornost, ale současně se získává plocha, potřebná k vývinu dlouhé lopatky s příslušným svalstvem.

Šířka hrudníku je závislá na klenutí žeber na strany. Protože má doga hrudník kuželovitý, je vzadu v krajině nepravých žeber jeho šířka větší než vpředu mezi pravými žebry. Zadní průměr je důležitý pro rozvoj plic, kdežto přední pro rozvoj srdce. Proto považujeme za vadu, když je hrudník vpředu na úrovni loketních kloubů stisklý, protože je zde na levé straně uloženo srdce. Takový hrudník, který se odzadu dopředu příliš ostře sbližuje, nazýváme klínovitý.

Přední plochu hrudníku označujeme jako předhrudí nebo prsa. Jsou ohraničena dolním okrajem krku, lopatkami a hrudní kostí. Důležitým požadavkem je jejich šířka, která je závislá nejen na prostornosti přední části hrudníku, ale také na délce a tloušťce svalů, které se od krku táhnou k hrudní končetině, ale také svalů, které upevňují lopatku k hrudníku.

Vyčnívá-li hrudní kost v profilu z hrudníku, nazýváme takovou hruď slepičí.

         

Cylindrický hrudník krátké linie                                 Správně utvářený hrudník                
– konkávní (h=l; výška= délka);                                  rovné střední linie; správný               
kohoutek je příliš široký, lopatky                              kohoutek, správně klenutá                   
jsou příliš vzdálené, žebra jsou                                 žebra                                                     
příliš široká –  sudovitý hrudník          

 

 Lomená hruď dlouhé linie – konvexní; kohoutek je příliš úzký,  lopatky jsou příliš úzké, žebra příliš plochá

 

                                       Prominující hrudní kost,      Korektní utváření          Tzv. zlomený sternální 
                                             tzv. slepičí hrudník                                                    oblouk

Břicho a spodní linie trupu

Jako břicho označujeme krajinu prostírající se mezi zadním okrajem hrudníku, ohraničenou břišními svaly, které se z obou stran stýkají v šlašité bílé čáře, ke které se upínají. Postranní krajiny břišní se nazývají slabiny. Břišní svaly pomáhají při výdechu tím, že tlačí útroby proti bránici. Stažení všech břišních svalů napomáhá při stolici a při pouštění moče. Výrazné jsou tyto stahy při porodu feny. V břiše je uložen žaludek, střeva, játra, slinivka, slezina a ledviny. Na proměnlivosti naplnění trávicího traktu závisí proměnlivý objem břicha.

Je přirozené, že objem břicha závisí na jakosti výživy. Psi, kteří jsou živeni objemnou, ne příliš kvalitní stravou, mají břicho velmi roztažené, které popisujeme jako nežádoucí břicho kravské. Rovněž je chybné břicho měkké, kterému chybí pevné svalstvo.

U starých psů s ochablým svalstvem nebo starých fen, které vícekrát rodily, zůstává již břicho visící na úroveň hrudní kosti. Mluvíme o visutém břichu, které na rozdíl od břicha kravského je ploché.

U dogy je krásné břicho vytažené, od hrudi plynule stoupající vzhůru k pánvi.

                                 Vytažené břicho tvoří krásnou spodní linii               Visuté břicho postrádá vtažení  

 

Pohlavní orgány psa jsou uloženy v zadní části břicha.

Šourek je situován v krajině stydké mezi stehny v blízkosti břicha. Jsou v něm uložena a vazivovou přepážkou od sebe oddělena dvě varlata, která musí být symetrická, tuhoelastická, nebolestivá. Jedno varle bývá  fyziologicky menší, což nemůžeme penalizovat. Někdy bývá v šourku pouze jedno varle, přičemž druhé může být vyhmatatelné v tříselním kanálu, nebo nehmatné, uvízlé v dutině břišní. Tento stav může být i u obou varlat. Takového jedince potom nazýváme jako oboustranného nebo jednostranného kryptorchida. Jedná se o těžkou vadu, která je geneticky podmíněna.

Penis neboli pyj je připevněn na sedacích kostech mimo dutinu pánevní a sahá mezi stehny až téměř k pupku psa. Je ukryt v předkožkovém vaku, který je tvořen kůží porostlou jemnějšími chloupky. Často dochází k zánětu předkožky, který je signalizován více či méně hojným hnisavým výtokem z předkožkového vaku. Na rozhodčího zcela jistě nepůsobí dobře pokud majitel tuto oblast v přípravě psa na výstavu přehlédne. Zánět je potřeba vždy řešit před krytím feny, aby nedocházelo k zanesení možné infekce do jejích pohlavních orgánů.

Mléčná žláza feny je svým původem přizpůsobená kožní žláza, která se modifikovala pro potřeby sajících mláďat. U feny je 4-6 párů mléčných žláz, které jsou umístěny ve dvou řadách na spodní straně břicha a hrudníku. U značného procenta fen zjišťujeme zbytnělou mléčnou žlázu jako doprovodný projev tzv. falešné březosti. U fen, které již odchovaly štěňata zůstává mléčná žláza více nebo méně povolená. Obě varianty z pohledu rozhodčího ruší dojem ze spodní linie, jedná se však o nedostatek, který může být kompenzován.

Zevní pohlavní orgány feny leží pod řití a jsou od ní odděleny hrází. Jsou tvořeny tzv. přezkou neboli vulvou, která se skládá ze dvou stydkých pysků uzavírajících stydkou štěrbinu, kterou ústí navenek pochva. U mladých fen, které ještě neříjily, je přezka malá, často schována v kožním valu. Naopak u říjících fen je dobře patrná, u fen rodících může zůstat i více či méně povolená.

Konečník představuje u psa oblast kolem otvoru řitního, která je kryta tenkou v podstatě lysou kůží, ve které jsou uloženy mazové a potní žlázky. Uvnitř jsou uloženy žlázy pachové. Řiť je normálně uzavřena, otevírá se pouze při kálení. V okolí řiti můžeme zjišťovat přítomnost článků tasemnic, které ulpívají na okolní srsti. 

Hrudní končetiny

Hrudní končetinu tvoří lopatka a kost pažní, které jsou vzájemně spojeny v kloubu ramenním a k hrudníku jsou připojeny pouze svalstvem. Ke kosti pažní se připojuje v kloubu loketním předloktí, tvořené kostí vřetenní a kostí loketní. Za předloktím následuje zápěstí, záprstí a prsty.

Veškerý popud k pohybu vychází ze zádi psa, odkud pes neustále vymršťuje břemeno těla dopředu. Hrudní končetiny plní funkci zachycení tohoto břemene co možná nejpružněji a bez otřesů kostry a posunutí těla co nejdále dopředu. Proto hrudní končetiny, ačkoliv jsou složeny ze stejného počtu sobě odpovídajících jako pánevní končetiny, nejsou spojeny kloubně s kostrou těla, ale pouze svaly. Tyto svaly vytváří z obou stran pružný pás, ve kterém je hrudník zavěšen mezi oběma lopatkami. Takovým spojením se sice ztrácí na pevnosti, ale získává se na pružnosti pohybu.

Druhou funkcí hrudních končetin je podpora těla a nesení větší části jeho váhy a třetí funkcí vývinem vlastní síly sami napomáhají pohybu.

Aby mohly všechny tyto funkce hrudní končetiny plnit bez problémů, je nutné, aby byly postavené kolmo pod tělem tak, aby ze strany pozorována směřovala osa od kloubu loketního po kloub zápěstní kolmo k zemi.

Chybou je postavení předsunuté, končetiny jsou postaveny před kolmici.Může se vyskytovat při strmé a krátké lopatce, bývá však vzácné. Častěji vidíme toto postavení v případech, kdy pes má v končetinách nějakou bolest a přenáší proto váhu těla na zadek. Při postavení podsunutém má pes končetiny postavené za kolmicí a zjišťujeme jej u jedinců, kteří mají bolestivý proces na končetinách pánevních a takto jim odlehčují.

Při pohledu zepředu by měla kolmice spuštěná ze středu kloubu ramenního rozdělit předloktí, zápěstí, záprstí a tlapu na dvě stejné poloviny. Obě končetiny mají být od sebe dostatečně vzdáleny.

Chybou je příliš úzké postavení hrudních končetin, které je projevem úzkého hrudníku. Obě končetiny probíhají blízko sebe, jinak jsou však pravidelné, kolmé. Úzké postavení poskytuje  psovi malou oporu ve stoji i v pohybu, takže pes potřebuje mnoho energie na udržení rovnováhy.

Příliš široké postavení hrudních končetin je důsledkem sudovitého hrudníku. Při příliš širokém postoji je chůze psa, obzvlášť v klusu, kolébavá, jak se břemeno těla překládá z jedné nohy na druhou.

Pokud se končetiny rozbíhají od shora až dolů k zemi a tvoří tak šikmou přímku, která není nikde lomená, říkáme takovému postoji rozbíhavý. Opakem tohoto postoje, kdy končetiny v prsou zeširoka vystupují a sbíhají se bez přerušení linie k zemi, je postoj sbíhavý. Jestliže rozevření končetin začíná teprve v kloubu zápěstním, mluvíme o postoji vybočeném, kterému se také říká postoj francouzský. Jestliže se přímky končetin od kloubu zápěstního sbližují, mluvíme o postoji vbočeném.

Lopatka je plochá kost, která je kostním základem ramene. Je po celé své délce rozdělena hřebenem lopatky, na který se upínají mohutné svaly, které pohybují kostí pažní. Dolní konec lopatky tvoří jamku pro hlavici kosti pažní, mluvíme o kloubu ramenním. Zde je vrchol ramene, které studujeme podle délky, směru, kvality svalstva.

Pro výkonnost psa má stavba ramene velkou důležitost, a to: 1. pro podporu celého trupu volnou částí končetiny, 2. pro prodloužení celé končetiny dopředu a 3. pro zmírnění odrazů od půdy. Pro tyto tři funkce je nutné, aby lopatka a ramenní kost byly co možná dlouhé a šikmo uložené, aby se vzájemně stýkaly v pravém úhlu. V tomto případě je mechanika hrudní končetiny v rameni volná, při pohybu končetiny dosáhnou daleko dopředu a také odrazy od půdy se nejlépe vyrovnávají, čímž se pohyb dogy stává pružným. Sklon lopatky k vodorovné linii by měl být 45 – 50°. Je-li tento úhel větší než 50°, říkáme takové lopatce, která bývá současně i krátká, strmá. Dobře uložená lopatka se nesmí nacházet příliš vpředu, ani příliš vertikálně, kdy se zdá, že je hlava zasazena v lopatkách. Nesmí přesahovat výběžky dorsálních obratlů, s nimiž tvoří kohoutek. Špatně uložená lopatka významně narušuje harmonickou siluetu dogy.

Rameno musí být fixováno silnými svaly. Je-li svalstvo z jakýchkoliv důvodů ochablé nebo vymizelé, nepřiléhá lopatka a ramenní kost těsně k hrudníku a hovoříme o volném rameni, méně je používán termín volná plec. Je-li lopatka od hrudníku vpředu více odstálá, mluvíme o vyplecené lopatce nebo vyplecení. Je-li svalstvo dobře vyvinuto, popisujeme rameno nebo lopatku jako svalnatou, v opačném případě hovoříme o lopatce prázdné.

Kost pažní odpovídá stehenní kosti pánevní končetiny.V kloubu ramenním je skloubena s lopatkou, v kloubu loketním s předloktím. Má být rovněž dlouhá a co možno šikmá. S lopatkou má svírat úhel 90°-100°. Při větším úhlu hovoříme o strmém úhlení, při menším úhlu o přeúhlení hrudní končetiny. Je-li pažní kost krátká a strmá, při dlouhé a šikmé lopatce, značně se tyto výhody lopatky ruší. Končetina získává krátkou, opakovanou akci, chybí rozsah v pohybu. Krátká pažní kost má často za následek vybočené lokty. Naopak šikmo uloženou pažní kostí mohou být nevýhody krátké a strmé lopatky hodně napraveny. Příliš vertikální uložení kosti pažní příliš otevírá ramenní úhel, končetina se dostává příliš dopředu hrudníku, což vyvolává optický dojem hrudníku chybějícího.

Loket je tvořen výběžkem loketním, který je situován na horním konci kosti loketní. Tato krajina musí být zřetelná, suchá, ani příliš oddělena od těla, což zjišťujeme u jedinců, kteří jsou otevřeni příliš dopředu s krátkými pažemi (typ s konkávní linií); ani příliš přitisknuta – jedinci vpředu sevření (typ konvexní linie).

Chybou je často velká ochablost v této krajině, stejně jako zbytnění z důvodu kostních výčnělků, což je vnější známka dysplazie lokte nebo jiných kostních dystrofií. Pod kůží nad loketním hrbolem je uložen mazový váček, který se může otlačením nebo úderem zanítit a zduřet. Tento stav popisujeme jako bursitidu, která je exteriérovým nedostatkem, ale pro pohyb končetiny většinou nemá žádný negativní dopad.

Předloktí je část volné končetiny od kloubu loketního po kloub zápěstní. Vlastním základem jsou dvě dlouhé a pevné kosti, kost vřetenní a kost loketní. Obě kosti jsou skloubeny ve svislé poloze končetiny s kostí ramenní v úhlu tupém kolem 130° až 140°.

Krásné předloktí je dobře svalnaté, musí být vertikální, aby zajišťovalo pravidelnost postoje. Bude více či méně dlouhé, podle typu dlouhé nebo konkávní linie.

Chybou jsou kostní výčnělky v krajině pod loktem, dochází zde často ke „kostní anarchii“, kdy se zde předloktí rozšiřuje a deformuje. Může být klenuté dopředu, mluvíme o šavlovitých změnách, které vznikají jako důsledek disproporce růstu při metabolické poruše vápníku; kost vřetenní roste rychleji než kost loketní. Při stočení předloktí na laterální stranu popisujeme tento stav jako radius vulgus.

Kloub zápěstní neboli karpus musí být suchý a čistý, umístěný nízko a veden vertikálně. K předloktí svírá úhel asi 150°.

Chybou je karpus deformovaný kostními výčnělky nebo oteklý karpus.

Velmi výrazný je fyziologicky karpus u štěňat a mladých psů. Není třeba zde hledat příznaky rachitidy, jak se často bohužel děje a léčbou se jedinci více ublíží než pomůže.  Dokud se končetina v tomto kloubu „nevyhladí“, stále probíhá růst do výšky.

Záprstí – metakarpus je tvořeno čtyřmi záprstními kostmi zakončenými prsty, které tvoří tlapu. Z profilu nesmí být metakarpus ani příliš rovný ani příliš prohnutý. Při pohledu zpředu musí být rovný. Zápěstí je hlavním tlumičem nárazů v jakémkoliv typu pohybu. Proto musí být pružné.

Tlapa je velká, krátká, vyklenutá, tzv. kočičí. Drápy jsou krátké, co nejtmavší.

Chybou je při pozorování ze strany měkké nadprstí nebo naopak vychýlení dopředu, tzv. kozí nebo přikleklý postoj. První případ bývá ve spojení s prošlápnutou nebo-li zaječí tlapou, nebo s tlapou vějířovitě rozevřenou. Kozí postoj zpravidla souvisí s tlapou příliš krátkou, takže jedinec činí dojem jakoby stál na špičkách.

                                                             Projekce uložení hrudní končetiny ke kostře hrudníku.
                                          Vpravo správné postavení  ramene i lokte;  vlevo volné rameno a vybočený loket

                          Úhly kostí hrudní končetiny. Délka lopatky (A) by mělabýt shodná s délkou kosti pažní (B)

 

                                        Korektní úhlení a délka lopatky a                   Správná délka lopatky a paže, 
                                            kosti pažní                                                      ale se strmým úhlením

 

                                         Krátká kost pažní, dlouhá lopatka, strmá       Dlouhá pažní kost, krátká lopatka
                                         přední fronta

 

Postavení hrudních končetin: vlevo korektní rovnoběžné; uprostřed sbíhavé s volnými lokty; vpravo rozbíhavé s vtištěnými lokty

 

Uzavřená, kočičí tlapa, z profilu                 Měkké záprstí,               Příliš kolmé záprstí           Otevřené prsty  
lehce prohnuté záprstí                               zaječí tlapa

 

Pánevní končetiny

Pánevní končetiny jsou anatomicky podloženy kostí stehenní, holenní a lýtkovou, kostmi zánártními s patním hrbolem, kostmi nártními a prstními. Kostra pánevní končetiny se skládá ze stejného počtu kostí jako končetina hrudní, všechny jsou však poměrně silnější a především delší. To je důvod, proč má pánevní končetina o jeden kloubní úhel víc – kloub hleznový. Mimo to, větší počet úhlových kloubů ve spojení s mohutným svalstvem umožňuje snazší vymrštění břemene těla dopředu, a tím snazší pohybový popud.

Stehno má za podklad kost stehenní, nejsilnější dlouhou kost celé kostry, která na horním konci tvoří svou kulovitou hlavicí, zapadající do hluboké pánvičky kyčelní kosti, kloub kyčelní. Kost stehenní má být dlouhá a šikmo uložená, neboť čím je úhel, který svírá s kyčelní kostí, bližší úhlu pravému, tím více se kloub kyčelní může rozevřít a tím větší je i posun pohybu odzadu. Čím delší je stehenní kost, tím dále dopředu může pes přenášet pánevní končetinu, tím prostornější je jeho krok. Celá stehenní kost je kryta mohutným svalstvem, jehož špatný vývoj je chybou, stejně tak jako stehno krátké. Slabé svalstvo na stehnech bývá označováno termínem žabí stehna.

Podkolení je oblast odpovídající kloubu kolennímu. Kloub musí být suchý, volně pohyblivý. Jeho úhel má být asi 125°.

Chybou je podkolenní příliš objemné nebo s tvorbou anarchických kostí, což omezuje jeho pohyb nebo ho úplně blokuje.

Holeň též bérec se nazývá část pánevní končetiny, ležící mezi kloubem kolenním a kloubem hleznovým. Tyto klouby udávají její polohu i délku. Podkladem holeně je kost holenní a kost lýtková, která se však neúčastní tvorby kloubu kolenního, neboť je zakrnělá.

Holenní kost má být dlouhá, čím je delší tím delší mohou být svaly podle ní uložené, tím většího stažení a roztažení jsou schopny. Výborně vyvinuté svalstvo je známkou silné dogy. Holeň bude o to více šikmo uložená, o co větší bude její délka. Existuje omezení této délky, které se objevuje, jakmile úhlování se stává příliš zavřené. Délka i poloha holenní kosti jsou do značné míry ovlivněny délkou a polohou kosti stehenní.

Chybou je holeň plochá, tenká, bez síly. Příliš krátká holeň vede k rovnému hleznu, přičemž povoluje pouze krátké a opakované pohyby. Příliš dlouhá holeň poskytuje excesivní zaúhlení a pohyby postrádají lehkost.

Hlezno – zánártí představuje kloubní spojení spodního základu kosti holenní s kostmi záprstí. Kloub hleznový je tvořen sedmi kostmi, přičemž je víc vysoký než široký. S kostí holenní má tvořit úhel 125°-130°.

Hlezno musí být suché, dobře patrné, silné, dobře vedené a nikoliv potácivé, vratké.  Nejvzácnější u hlezna jsou tři prvky: dobrá relativní poloha, dobré otevření (rozpětí) a dobrý směr.

Polohu hlezna modifikuje holeň. Jestliže je dlouhá, hlezno je vzadu, jestliže je krátká, hlezno je vpředu.

Hlezno s příliš krátkou a rovnou holení je samo také rovné, úhel je příliš široce otevřen, což považujeme za chybné. U dlouhé holeně se kloub zavírá, doga je více při zemi, hlezno je silnější a v tomto případě hovoříme o správném otevření.

Směr hlezna ze zadního pohledu je správný, jestliže je rovnoběžný s pomyslnou rovinou, kterou vedeme vertikálně přes hráz – střed psa. Jestliže se špička hlezna přibližuje střední rovině, jsou hlezna sevřená, tzv. kravská. Jestliže jsou nohy vychýlené navenek, doga je zezadu vybočená. Jestliže se špička hlezna vychyluje ven (od sebe) , má doga pánevní končetiny zezadu příliš otevřené, nohy jsou vbočené.

Záprstí – metatarsus se skládá ze čtyř kostí na které navazují články prstů. Celek musí být uzavřený.

Tlapa musí být suchá, silná, dobře vyklenutá a široká. Nárty musí být krátké a silné.

Chybou je záprstí příliš dlouhé, příliš měkké (dává špatný sklon), což bývá časté při slabém hleznu.

Rovněž chybné je záprstí příliš krátké a ztuhlé, které vede k jakési hopkající (poskakující) mechanice pohybu. Nežádoucí je u dog zakrnělá záprstní kost, tzv. paspárek.

                                                                       Úhlení kostí pánevních končetin

 

Korektní úhlení pánevních končetin                                                               Přílišné úhlení pánevních končetin.
                                                                                                                                Šikmo uložená pánev se spáditou zádí

 

                                          Korektní postavení pánevních končetin     Sbíhavé paty, tzv. kravský postoj 

 

                                                   Příliš široký, tzv. sudovitý postoj          Příliš úzký, sbíhavý postoj

Tkáně

Nedostatečná pozornost se věnuje tkáním. Kůže musí být uzavřená a jemná, netvořit nehezké záhyby. Srst musí být krátká, hustá a lesklá. Sliznice by měly být růžové pokud nejsou pigmentované, bez patologických sekrecí.

Chybou je kůže tlustá, ochablá a uvolněná, kůže vytvářející laloky nebo těžké uši. Chybou je rovněž kůže s prosáklým podkožím, příznak lymfatického typu. Rovněž penalizujeme dlouhou a vlnitou srst, stejně jako srst nedostatečně hustou, která bývá často příznakem nedostatků ve výživě, případně napadení vnitřními cizopasníky (tasemnice) nebo vnějšími cizopasníky (svrab) a chybné péče.

Pečlivý majitel denně srst kartáčuje, masáž aktivuje cirkulaci krve v kůži a zlepšuje její zásobení živinami, ale i kyslíkem.

Mechanika pohybu

Pohybová mechanika německé dogy je jednou z jejích nejvýznamnějších hodnot. Při značné mohutnosti plemene je důležitá její schopnost snadného, co možná neúnavného pohybu. Čím lehčeji, pravidelněji, prostorněji a bez námahy doga střídá jednotlivé nohy v pohybu, tím působí na diváka elegantněji. Zcela výjimečný způsob chůze vyvolává u diváka dojem, že se snad ani nedotýká země.

Druh a rychlost střídání končetin nazýváme chody. Chody jsou vyvolávány vzájemnou součinností harmonicky a přesně časově do sebe zapadajících úkonů tělesných, při kterých se účastní podněty nervové, srdce a dýchací soustava, mechanické uspořádání kostry, svalstva, šlach a vazů.

Veškerý impulz k pohybu vychází ze soustavy pák pánevních končetin psa. Svalstvo zde musí být značně vyvinuté, protože dlouhé svaly zádě vzpřimují hřbet. Při souhře svalstva pánevního, hřbetního a krčního vychází od pevně zastavených kloubů hleznových tah svalstva holenního a stehenního, který se přenáší přes záď psa podél hřbetu a krku až na týlní krajinu lebky; tento tah působí i na trnových násadcích jednotlivých obratlů jako na pákách a umožňuje vzpřímení psa ve hřbetu kolem otáčivé osy, která probíhá oběma klouby kyčelními, což přeneseno na páteř je asi v polovině křížové kosti. Část páteře před touto otáčivou osou představuje rameno břemene, kterým je předek těla, kdežto rameno síly, na kterém působí svaly, představuje křížová kost s celou pánví a kostí sedací.

Základními chody psa jsou: krok, klus a cval. Každý z nich závisí na mnoha činitelích vnějších (stavba těla) i vnitřních (fyziologické funkce). Pro posouzení mechaniky pohybu dogy je rozhodující lehkost, snadnost, pružnost, pravidelnost a jakási samozřejmost pohybu, tedy střídání jednotlivých nohou. Hlavním zdrojem takovéto mechaniky je lehká a přitom vydatná odrazová schopnost soustavy pák pánevních končetin. Úhly kloubů pánevních končetin se při pohybu značně svírají a rozevírají. Hrudní končetiny tyto vlastnosti nemají, slouží spíše k podpírání a zachycování těla za pohybu, udávají směr pohybu.

Noha za pohybu spočívá buď na zemi podpírána tlapou, nebo se pohybuje nad zemí. Přičemž rozeznáváme šest základních fází:

1. odraz      –  zadní krajní poloha, kdy noha opouští zemi;
2. pohyb nad zemí, která má dvě fáze:
a) přísun – od okamžiku odrazu do doby, ve  které pohybující se noha míjí nohu
druhou, která je v podpěru – poloze svislé,
b) vykročení – od svislé polohy k došlápnutí;
3. došlápnutí  – noha natažená vpřed se dotkne země;
4. nesení   –     od došlápnutí do okamžiku, kdy dosáhne kolmé polohy;
5. podpírání  –   noha je v kolmé poloze;
6. posouvání  –  od kolmé polohy nohy do odrazu.

Odraz, došlápnutí a podpírání jsou fáze okamžité. Pohyb nad zemí, nesení a posouvání jsou fáze déle trvající.

Krok není pro psa příliš přirozeným typem pohybu. Je nejpomalejším typem pohybu, kdy tělo spočívá převážně na dvou úhlopříčných končetinách. Pes klade na zem všechny čtyři končetiny postupně v oddělených časových intervalech. Nohy následují např. v tomto pořadí: levá zadní, po ní levá přední, pak pravá zadní a po ní pravá přední.

Krok žádáme čistý (pravidelný sled nohou), lehký, prostorný (dlouhé kroky) a jistý (neklopýtavý).

Odchylkou popsaného kroku je tzv. mimochod (pas), kdy vykračují obě stejnostranné nohy současně. Tedy např. levá zadní současně s levou přední, pak pravá zadní současně s pravou přední. Tato úchylka se vyskytuje někdy u psů unavených, často je zapříčiněná špatným předvedením majitelem, ale může mít i příčinu v dysfunkci mezi svalovou hmotou zadní a přední části těla psa, nebo je možné najít příčinu v bolestivosti pánevních končetin a páteře.

Nežádoucí vlastnosti v kroku jsou krok nečistý (nepravidelný nohsled), krátký, těžkopádný (bez kmihu a s námahou), nejistý (klopýtavý) a mimochod.

Klus je nejpřirozenějším, nejspolehlivějším a nejužívanějším chodem psa. Odraz zadních končetin je vydatnější, výraznější než v kroku. Nohy se střídají např. v tomto pořadí: pravá zadní a současně levá přední, pak levá zadní a současně pravá přední. Větší rychlost klusu je způsobena rychlejším sledem končetin a účinnější akcí zádi. Zde jsou důležité silné a dlouhé svaly, schopné vykonat silný posun a nadnesení. Klus vyžaduje také větší vypětí svalů hřbetu a krku.

Žádoucí je klus čistý a prostorný. Stopy jsou kladeny do pomyslných rovnoběžných čar. Podle energie odrazu zadních a podle vykročení a kladení předních končetin můžeme popisovat i klus krátký, což je vlastně zrychlený a prodloužený mimochod, a klus zrychlený. Stejnosměrné končetiny se sice nepohybují současně, avšak vydatnost akce pánevních končetin je taková, že hrozí „stíhání“ hrudních končetin; při tomto druhu klusu pes kluše šikmo a stopy neklade do rovnoběžných čar.

Cval je chodem nejrychlejším, ale také nejnamáhavějším. Činnost končetin v tomto chodu je nepřetržitá řada skoků, vyvolaných silnou akcí zádi, přenášenou hřbetním svalstvem na předek, který je nadnesen, přičemž zadní končetiny, silně podsazené pod tělo, mocným vypětím svalstva tělo vrhnou prudce dopředu kde je podchycují připravené končetiny přední. Nohsled jde např. v tomto pořadí: pravá zadní – pravá přední a současně levá zadní – levá přední.

Vystupňovaným cvalem je trysk, např. pes se odráží levou zadní, po ní následuje pravá zadní a pak pravá přední, po ní levá přední. Obě zadní se odrážejí skoro současně a rovněž obě přední dopadají skoro současně.

Se zřetelem na určitou překonávanou překážku je cvalovým pohybem i skok. Působením zadní partie těla a hřbetního svalstva je předek těla vyzvednut a zadními končetinami při silném podsazení a rychlém napnutí svalů je břemeno mrštěno kupředu. Krk a hlava jsou balanční tyčí, kterou pes udržuje rovnováhu. Sled nohou při skoku zůstává obdobný jako ve cvalu, zadní nohy odráží tělo při odskoku, přední je zachycují při doskoku. Ve skoku je jejich akce téměř současná.

Pouze pro úplnost se zmiňme i o couvání, což je vlastně pohyb v kroku se stejným sledem končetin, ale v protichůdném směru. Tento způsob pohybu je pro psa nepřirozený a proto namáhavý a únavný. Pes jej využívá pouze ve zcela výjimečných situacích.

Při dynamickém posuzování exteriéru psa se hodnotí koordinovanost a ladnost pohybů, soulad akcí všech končetin, přičemž dáváme přednost přímým stopám, před dogami vbočenými. Chody by měly být zkoumány s úzkostlivou pečlivostí.  V kruhu můžeme posuzovat mechaniku pohybu v trojúhelníku, kdy rozhodčí stojí na jednom z jeho vrcholů. Tak může být posouzen postoj a chody zezadu, z profilu a zepředu. Tento systém má výhodu, že nepřerušuje chody a rytmus obratem na každém konci posuzovatelského ringu. Někteří rozhodčí nechávají klusat celou třídu před začátkem individuálního hodnocení. Tento způsob se jeví zajímavým do té míry, že málo zdatní psi odhalují rychleji své slabosti. Navíc tento způsob více zavazuje majitele k manažeru svého psa. Správná mechanika pohybu nemůže být improvizována během výstavy, ale je výsledkem spíše pravidelné práce a souhry mezi vystavovatelem a psem.

Chodem v němž nejlehčeji posoudíme zrakem správnost funkcí jednotlivých částí fundamentu je klus. Vlastnosti krásné a dobré chůze jsou symetrie a rytmus, rozsah nebo došlápnutí a pružnost a síla, které z nich vyzařují.

Každý chod dogy je líbivý a pěkný, jestliže:
1.rytmus chodu je pravidelný
2.končetiny se pohybují rovnoběžně s podélnou osou těla a jejich výkyvy nejsou příliš při zemi ani od ní vzdáleny
3.pohyb je živý, volný, rázný a rychlý při žádoucí ohebnosti
4.všechna skloubení jsou zúčastněna normálním způsobem
5.dopady končetin jsou lehké a pravidelně rozdělené
6.horizontální a vertikální výkyvy těla nejsou přemrštěné, stejně tak jako výkyvy krku a hlavy

Při hodnocení pohybu je důležité se soustředit na celé tělo, nejenom na střídání jednotlivých končetin. Opět připomínáme důležitou funkci beder. Doga, která je dobře stavěná a harmonická, nebude mít za pohybu hlavu nesenou nízko u země, ale ani příliš vysoko. Ideálně nese hlavu kousek nad protažením linie hřbetu.

Rozhodčí musí každou změnu vytknout a uplatnit sankce dle závažnosti zjištěné disharmonie. Svou roli si zde musí uvědomit i vystavovatel.

Pomalé předvádění psa nutí do zpomalené chůze, při které přechází v mimochod. Chůze je nepřirozená, kolébavá, tělo balancuje ve hřbetě a bedrech velmi výrazně.

O stíhání mluvíme pokud během chodu špička zadní končetiny pravidelně zachytává končetinu přední, která se nezvedá dostatečně rychle, aby přenechala půdu následné končetině zadní na téže straně nebo končetina zadní uspíší svoje položení. Příčiny této úchylky mohou být různé. Častá je u štěňat, která se učí chodit a svůj pohyb koordinovat, může se u dospělých dog vyskytnout při únavě a celkové slabosti, bývá následkem slabých beder.

Chybné skloubení končetin je příčinou tzv. rozmetávání. Nohy po vznosu vykonávají do vnější strany oblouk dříve než se dotknou země.

Vytáčivý chod je způsoben chybným skloubením končetiny, pravidelně v hlezně. Končetina při zatížení vykonává menší či větší vytočení kolem vlastní osy. Tento pohyb má velmi negativní dopad na klouby a způsobuje velmi časné artrotické změny kloubu.

Jsou-li končetiny kladeny na linii pohybu přes sebe, křižují se, hovoříme o pohybu kříživém. Tento druh pohybu zjišťujeme při posouzení zepředu nebo zezadu, chůze je velmi nejistá.

Kohoutí krok se vyznačuje abnormálním a trhavým zvedáním zadních končetin, jedné nebo obou. Bývá projevem onemocnění mozku nebo míchy – pozor na wobbler syndrom!

U dog starých nebo nucených do rychlého pohybu, kdy nestačí časově a v souladu upravit sled a rychlost končetin, vzniká chod smíšený, kdy např. vpředu kluše a vzadu cválá nebo naopak.

Tzv. vázaný chod je opakem vydatného chodu správně úhlených končetin. Je důsledkem nevýrazného úhlení končetin hrudních nebo pánevních, případně obou párů.

                                Prostorná, odpružená chůze německé dogy v klusu

 

                                                      Doga ve fázi vzeskoku

Exteriér chovného psa a chovné feny

Chovný pes má být ve všech směrech dokonaleji utvářen než fena, protože bývá téměř vždy korektorem tvarů fen. Chovný pes musí jevit výrazně znaky svého pohlaví: hrubší a hranatější formy těla, výraznější a těžší suchá hlava, výše nasazený, silnější, dobře klenutý krk, živější temperament. Stejně jako chovná fena musí být i chovný pes dokonale zdravý bez viditelných, i méně významných dědičných vad. Má mít silnou kostru, výborně utvářený hrudník. U chovného psa nesmí ujít pozornosti ani jeho šourek, jestli není změněn a zda jsou v něm obě pružná varlata bez patologických zatvrdlin nebo otoků.

                                                          Satchmo des Terres de la Rairie

Chovná fena má celou postavou a temperamentem projevovat samičí typ svého pohlaví. Delší formát není u chovné feny na závadu, při březosti zde mají vyvíjející se plody dostatek místa. Široký a hluboký má být i hrudník, jehož prostornost je na konci březosti omezena. Feny nemají být příliš vysoké, protože takové feny bývají zřídka souměrně urostlé. Všímáme si rovnoběžnosti čenichové a temenní partie, protože nesoulad v těchto rovinách je velmi dědičný. Taktéž dědičné je postavení a úhlení končetin, které sebou přináší i klady či zápory v mechanice pohybu. U chovné feny je potřeba také posoudit mléčnou žlázu. Dobrá chovná fena musí mít nejenom dobrý exteriér, ale musí být i plodná a schopná živit štěňata. Tuto otázku však již rozhodčí posoudit nemůže.