Historie vzniku plemene

Dogovitá plemena mají velmi bohatou a pestrou minulost. Promítá se v ní dramatický vývoj několika tisíciletí, osudy celých národů, jejich výboje, vzestupy a pády, i osudy osobností, jako byl Čingischán, Xerxes, Alexandr Veliký nebo „železný“ kancléř Bismarc, kteří stáli u kormidla svých národů a vedli je ke slávě nebo pádu.

Německá doga je důkazem chovatelského umění, ale také živým svědectvím minulých věků. V žilách dogy koluje krev předků, kteří se kdysi plahočili v krutých klimatických podmínkách, v nebezpečných nehostinných výškách tibetského Himálaje. Tito původní předkové dog a všech dogovitých psů přešli do dějin lidské společnosti pod souhrnným označením tibetské dogy.

kamen1

Tibetská doga připomíná svým zjevem černého tibetského vlka, od něhož se odvozuje. Vyznačuje se mohutnou stavbou těla, bohatým osrstěním, širokou hlavou a velkýma svislýma ušima. Na pohled budila obdiv a úctu. Používalo se jí a snad se ještě používá jako karavanních soumarů, k hlídání dobytka, obydlí a k lovu turů, jaků a jiných velkých zvířat.

Prakolébkou dogy je tedy nehostinný kraj v himálajských velehorách. A tady někde začíná dlouhá cesta plná slávy a hrůz. Základní typické tělesné a povahové vlastnosti byly dědičně tak upevněny a byly tak průkazné, že se v podstatě ve zušlechtěné tvářnosti uchovaly až do dnešní doby. Právě tyto dědičné vlastnosti dogy to byly, které pomáhají vystopovat její vlastní osudy v průběhu celých tisíciletí, i když v písemných dokladech jsou mnohdy staleté mezery.

Nejstarší písemná zpráva o tibetské doze pochází z roku 1121 před naším letopočtem. V čínské knize Šu-King se uvádí, že kmen Liu, sídlící v horách na západ od Číny, poslal čínskému císaři Wouwangovi darem tibetskou dogu jménem Ngae. Byl to pes vycvičený k pronásledování a zabíjení lidí – uprchlíků.

Tibetská doga se postupem času dostávala k dalším sousedním národům. Paprskovitě se šířila do všech stran. Používalo se jí k lovu velkých zvířat a pro válečné účely. Změnou prostředí i využití a křížením s místními druhy psů se její zjev měnil, ale základní typické znaky zůstávaly. Jak se dostávala do rukou dalších a dalších národů, měnilo se i její označení.

Z původního loveckého psa se doga stále více měnila ve psa válečného. Stala se symbolem síly. Staří Sumerové a Asyřané zdobili jejím obrazem hraniční milníky, paláce a chrámy. Chaldejského krále provázely dogy při jeho výbojích. Strhávaly nepřátelské jezdce z koní, vnášely zmatek do řad pěšáků a srážely je k zemi. Když perský král Kambyses v roce 524 p.n.l. dobýval Egypt, vrhal veliké množství bojových psů na egyptské lučištníky. Psi přispěli k jeho vítězství a k rozrušení vyspělé egyptské říše. To již tibetská doga pronikla ze studené Himálaje dolů do teplých nížin, do Nepálu, Indie, Persie a až do Babylonie. Kdysi dlouhosrstí psi se přizpůsobili klimatickým podmínkám a tak je posléze nacházíme jako psy krátkosrsté, neboť v horkých subtropických podmínkách byla dlouhá a bohatá srst na obtíž.

Veliký, výbušný válečník starověku, perský král Xerxes použil proti řekům velkých bojových psů. V bitvě u Salamis se však jeho dobyvatelské sny zhroutily. Bitvu prohrál a jako poražený útočník se musel vrátit domů. Část jeho armády však byla odříznuta od jeho hlavních vojů v oblasti Epiru. Tuto krajinu obýval kmen Molossanů, kteří perské vojsko pobili, ale jejich psi si ponechali. Netrvalo dlouho a jejich psi se stali výborným obchodním artiklem. Panovníci, knížata a šlechtici pokládali za otázku své prestiže, aby vlastnili dostatečný počet psů z Epiru, jimž se začalo říkat epirští nebo molosští psi. Poněvadž byl vývoz psů velmi výnosný, měli Molossané zájem, aby jim nikdo nekonkuroval. Proto prodávali výhradně jen samce, nikdy ne feny. Vytvořili si tak monopol, který byl zdrojem velkých příjmů.

Monopol se podařilo Molossanům udržet přes sto let. Teprve když se molosská princezna Olympias provdala za marockého krále Filipa a když se jí v roce 356 p.n.l. narodil syn Alexandr, dostala darem od svých rodičů smečku psů. Jejich potomci doprovázeli potom později Alexandra Velikého na jeho výbojích do přední Asie a do Indie.

Mezi králi, které si Alexandr Veliký podrobil, byl také indický král Porus-Sofites. Tento král byl chytrým diplomatem. Když se Alexandrovo vojsko přibližovalo, vyšel král ze své rezidence cizímu dobyvateli vstříc a přinesl mu cenné dary, mezi nimi také 150 velikých psů. Byli to psi daleko větší než psi epirští. Ukázalo se, že psi epirští za sto let své domestikace zakrňovali. Indičtí psi, které Alexandr dostal darem, byli ve stavbě těla daleko mohutnější a vyznačovali se větší odvahou a bojovností. Tyto psy přivezl Alexandr Veliký do Makedonie. Přispěli k osvěžení krve domácích psů. Jejich potomkům se říkalo supermolosské dogy.

kamen2

Alexandr Veliký měl psy zřejmě velmi rád. Když mu uhynul jeho poslední pes, nazval po něm indické město Peritas.

I velcí umírají a Alexandrova říše se časem rozpadla. Jeho psi se stali dědictvím jednotlivých knížat a tak se dostaly molosské dogy do celého světa, do Afriky a také daleko na západ. Elyrští námořníci – piráti je dovezli také do Ŕíma. Zde nastoupily molosské dogy další cestu za slávou. Římští legionáři s nimi ochraňovali hranice a používali je v bitvách proti svým odpůrcům.

Když Římané dobili Británii pod vrchním velením Galia Julia Cesara, našli tam bojové psy se širokými hlavami. Byli ještě divočajší než psi molosští, měli s nimi však četné společné znaky. Jejich prapůvod byl zřejmě stejný.

Římané rozšířili své bojové psy na sever do Alp a na území severně od Alp. V Alpách je podnebí připomínající Himálaj, proto se tam těmto psům dařilo velmi dobře. Smíšením s domácími psy vznikli švýcarští salašničtí psi a psi svatobernardští.

V době rozkvětu římského impéria byly oblíbeny zápasy psů s divokými zvířaty v arénách. Z počátku se k těmto zápasům používalo molosských dog, později anglických dog dovezených z Británie. Britské dogy byly ještě zuřivější než dogy molosské, proto dovoz psů z Británie rychle vzrůstal. Pro jeho řízení byl určen zvláštní důstojník, který měl titul procurator cynegii.

Od Římanů se dogy dostaly k ostatním národům, proti nimž Římané bojovali. Chov psů si osvojili zejména Keltové, Galové, kteří je po vzoru Římanů cvičili především pro válečné účely. Od Keltů převzali dogy Germáni, kteří je také chovali jako válečné psy.

Naproti tomu Slované dogy asi neznali. Ve slovanských sídlištích se pozůstatky těchto psů nenašly. Výjimku tvoří pověst o Neklanově bitvě s Lučany na Turském poli, při níž lučanští bojovníci použili velkých psů a dravých ptáků po germánském způsobu. Další zmínkou je zlomek básně Carmina Salisburgensis z 9. století, která je slovanského původu. Popisuje psy formátu silných dog, zapřažených do lehkých pluhů.

kamen3

Starověké dogy pronikly i do náboženství. Podle jedné báje psi, přicházející z východu, vznikli od zvířat, které bůh Vulkán vytvořil z lávy a věnoval je bohu Jupiterovi.

Pro svůj pozoruhodný zjev byla doga častým modelem uměleckých výtvorů. Našly se hlazené kameny z doby kamenné, na nichž primitivní umělec zpodobnil psa dogovitého typu. Ve starém Řecku byly dogy častým motivem na vázách, mincích a gemách. Na těchto vyobrazeních je zřejmý krátký čenich, záhyby lebeční a obličejové kůže, převislé pysky, kožní vaky pod dolními víčky a mohutná postava.

Také ve starověkých literárních dílech jsou zmínky o dogách velmi časté. Psali o nich zejména Aristoteles, Britannicus, Diodorus, Falisous, Herodot, Horacius Lucretius, Oppian, Strabo, Xenofon a další.

Jak již víme, šířila se doga od Tibetu paprskovitě na všechny strany. Na východ do Číny, Japonska a indického souostroví, na jih do Nepálu, Indie, dále do Persie, Babylónie, Egypta, Řecka, Říma a ještě na západ a sever. Za doby faraonů dogy zřejmě v Egyptě ještě nebyly, dostaly se tam až později. Druhý směr pronikání na západ šel přes střední Asii a Rusko do východní Evropy. O tuto cestu se zasloužil pověstný Čingischán, který dogu přivedl se svými hunskými kmeny až do Evropy, především do maďarské nížiny. Potomky těchto psů známe dnes jako komondory a další maďarská národní plemena.

Ve středověku se dogy uplatňovaly jako nepostradatelní pomocníci při lovu na velká dravá zvířata, především na divočáky, vlky, medvědy a jako tělesní strážci vladařů a velmožů. V tomto ohledu se proslavila v novější době doga Tyras kancléře Bismarcka, který měl dogu nebo i více dog neustále ve své bezprostřední blízkosti.

Střelná zbraň změnila způsob lovu. Velcí lovečtí psi ztratili opodstatnění, početné smečky se rozpouštěly a jednotliví psi se dostávali mezi občanské vrstvy obyvatelstva. Tak se poznenáhlu z vysloveně panského psa, psa hradních pánů a rytířů, stával pes strážce, pes tažný, pes společník a pes luxusní. Nejvíce si jej oblíbili obchodníci s dobytkem, kteří byli neustále na cestách a potřebovali ochránce, budícího respekt.

Kdysi se kladl důraz na vojenskou a loveckou upotřebitelnost, na tělesnou váhu, odvahu a sílu. Vyžadovala se hrubá stavba těla, hrubá srst, mohutná hlava a silná šíje, odvaha, útočnost, kousavost a neohroženost. Když se medvědi, vlci a divočáci stali víceméně minulostí, změnily se požadavky na zevnějšek psa i jeho povahu. Upouštělo se od hrubých tvarů a přecházelo se k ušlechtilým a elegantním formám. Také požadavky na povahu doznaly podstatných změn, vyžadoval se pes jemnější povahy, který by byl schopen užšího spolužití v rámci rodiny.

kamen4

Cesta od prapůvodní tibetské dogy po dnešní elegantní, ušlechtilou dogu německou byla dlouhá a složitá. Měnil se zevnějšek, měnila se povaha, měnilo se pracovní uplatnění. Všechno se změnilo, ale přece jen základní typické znaky zůstaly zachovány. Je to především mohutná stavba těla, široká lebka, jejíž kůže jeví sklon k vrásčitosti a silný krk. Tyto základní prvky pronikaly a zůstávaly i přesto, že z původního jednotného typu se vyvinula velká řada plemen, jimž říkáme psi dogovití či molossovití. Svým zevnějškem se mezi sebou značně liší, ale přesto je spojují určité společné znaky.

Tak se z původní tibetské dogy vyvinula anglická doga zvaná mastif, španělská doga zvaná mastin, doga bordeauxská, kubánská, japonská, argentinská, buldog anglický a francouzský buldoček, boxer, dalmatin, mops, bernardýn, švýcarští salašničtí psi, leonberger, pes novofundlandský, rotvajler, samozřejmě německá doga a další plemena.

Útržkovitě jsme prošli mozaikou minulých časů. Rostly a mizely v nich říše, vzkvétaly a hynuly celé národy, po kterých mnohdy nezůstalo nic než hromada kamenných sutin. A při všech těch proměnách a zvratech spoluúčinkovala doga. Její činy byly dobré i zlé, podle toho, čí ruka ji vedla. Za to zlé ji nesmíme vinit, vykonávala pouze vůli člověka, plnila pouze jeho rozkazy.

Až se potkáte s majestátnou dogou, či až budete pozorovat svoji dogu, krásnou a vznešenou, ušlechtilou a přitom jemnou a dobrosrdečnou, připomeňte si, že máte před sebou živého představitele minulosti, sahající více než tři tisíce let zpátky. Je to aristokratické plemeno. Ušlechtilé a krásné!